chapter 4.

3. srpna 2013 v 21:13
Tak, znovu vítej. Nějak doufám, že se ten příběh už pomalu začne rozvíjet. I když... Můžu vůbec začít příběh bez toho, abyste znali všechny postavy? ... MŮŽU.
A upozorňuji. Toto je minulost.

Probudila jsem se. Zamžourala očima a sedla si na postel.
Byla ještě tma. Dobře, to znamená, že jsem se nevzbudila moc pozdě.
Vstala jsem a následně jsem zkontrolovala, jestli mi něco nestraší pod postelí... Nic. Zahihňala jsem se. Už se mě naučili nechat na pokoji? To je dobře.
Můj pohled sklouzl na několik nožů, položených na stole a zastrčených v pouzdře. Hehe. Moje nožíky... Jen škoda, že zatím neucítily, jak krásný pocit je, když se zabodnou do těla...
Konečně jsem přestala věnovat pozornost nožům a zaměřila se na mojí krásnou zeď vyzdobenou fotkama... Jeho. Dala jsem tam jen ty nejhezčí. Bylo to těžké vybírání...
Pomalu jsem se naklonila a políbila jednu fotku na zdi. Byl tak dokonalý... Jeho rudé vlasy... Smaragdové oči... Kéž by tu teď se mnou byl...
Odstoupila jsem od zdi, vzala si pouzdro s nožema, naposledy se podívala na moji dokonalou zeď a s chichotem vyběhla z domu. Konečně nastal ten den, kdy k němu poprvé promluvím...

Po asi dvaceti minutách běžení jsem ho konečně zahlédla. Ale... S kým to tam mluv-? Co? ... Někdo... Ho našel dříve, než jsem sem stačila doběhnout? ... Proč... PROČ?
Automaticky jsem vytáhla jeden nůž a hodila ho po té krávě, se kterou mluvil. Těsně ji minul...
Tse. Nenechám takovou kurvu, jako je ona, vyplýtvat moje drahocenné nože... Nenechám... Ale někdy se jí pomstím... To slibuji...
Utekla jsem do tmy. Ah, proč se toto jen stalo. Právě jsem mohla být s ním. Mohla bych ho mít pro sebe... Jen pro sebe...
Zastavila jsem a popadala dech. Po chvíli jsem se začala smát.
Umře. Jsem si tím jistá.

Oh, původně Yume takováto neměla být. Ale komu to vadí? Mě se takhle více líbí.
Jdu pokračovat. Vypadá to, že celá tato kapitola bude z minulosti.

Probudil jsem se. Je tma. ... Kde to vlastně jsem?
Ležím na zemi. Mám promočené oblečení. Ne- Oh, tak není jen promočené. Je i od bláta. Kde to proboha jsem?
Sklopil jsem uši. Co mám dělat? Jak se mám odsud dostat?
Najednou však ke mě promluvil neznámý hlas.
"Heeeh? C-Co to je?!", znělo to spíše jako výkřik. Ženský hlas. Sedl jsem si a opatrně pohlédl nahoru. Byla to dívka, mohlo jí být tak patnáct. První, co mě na ní zaujalo, byl kontrast mezi jejíma vlasama a pletí. Pleť byla snědá, oproti čistě bílým, zacuchaným a celkem krátkým vlasům. Její světle modré oči byly jasné, v té tmě to vypadalo, že téměř svítily. To samé by se dalo říct o jejích šatech sytě modré barvy. Na levé ruce měla návlek, který bych spíše přiřadil k nějaké gothičce. Obecně celým vzhledem působila zvláštně a kdybych ji jen tak viděl na ulici, rozhodně bych se za ní otočil.
Mezitím, co jsem si ji prohlížel, se stihla dát dopořádku.
"E-Eh... Kdo jsi?" I když se to snažila skrývat, z jejího hlasu byla znát vyděšenost.
"No... Jmenuji se Ezio... A... Jaký typ odpovědi bys požadovala?"
"A-Asi tenhle. ... Já se jmenuju Audra. No a... Co tady děláš?"
"Vlastně... Sám nevím. Prostě jsem se tu nějak objevil... Nikoho tu neznám a nevím kam mám jít... Pomohla bys mi nějak?"
Chvíli měla prázdný výraz, nad něčím přemýšlela. Z ničeho nic mě chytla za ruku, zvedla ze země a odtáhla mě do domu, který by podle všeho měl být její.
"C-Co to děláš?" Tímto u mě trochu klesla. Chtěl jsem normální pomoc. Třeba říct, co bych teď měl dělat nebo kam bych měl jít.
"Beru tě domů! Nemůžu tě nechat na ulici. Můžeš... Emm... Být můj pes!"
"To... Si děláš srandu?"
"Ne! Myslím to smrtelně vážně."

Fajn, je to dopsáno... Tak nějak doufám, že tato kapitola byla zábavnější než to, co zatím mám. A pomalu se mi v hlavě začíná utvářet zápletka. Pomalu, ale jistě.
 

characters.

3. srpna 2013 v 15:24

WARNING! Tento článek obsahuje spoilery. Už jen jména postav jsou spoilery.
Warning no. 2. Článek je nedodělaný a ještě dlouho bude.

Audra
[info]
[obrázky]

Ezio
[info]
[obrázky]

Mariko
[info]
[obrázky]

Daina
[info]
[obrázky]

Kyo

Violetta

Aki

Yume

Kuro

Izumi

Alice

Daisuke [nedodělaný charakter]

something 'bout me.

3. srpna 2013 v 15:00
Fajn. Toto není další kapitola povídky. Jdu napsat náhodné věci o sobě, kdyby chtěl někdo náhodou o mě něco vědět.
Moji přezdívku na internetu neřeknu. Podepisuji se jako "Jméno." a nějak to nehodlám změnit.
Jsem malá holka. Kdo by to byl řekl. Ráda kreslím a píšu. Ani jedno mi nejde, ale nevadí.
Poslouchám všechno možné, nejobvyklejší je takový rock/J-rock.
Obávám se, že se takto musím zdát hrozně odtažitá. Nenapsala jsem tu zatím žádného smajlíka. Jdu to napravit.
XDDDD :DDDDDD :'DDDDD :333333 CCCC:
Stačilo to k tomu, abych vám začala připadat milá?
Asi ne. Tedy, určitě ne.
Ale, jdu pokračovat. Mám blbý zvyk odbočovat od tématu.
Jsem yaoistka a yuristka. A ne, nejsem úchyl.
Jsem divná a lituji toho. Jako malá... Tedy, myslím, ještě menší jsem se chtěla lišit. Teď chci zapadnout do stereotypu a nejde mi to.
A ještě jednu věc. Trošku si jdu vypsat mah feelings.
Neskutečně mě štve, když sem někdo přijde, zkoukne, nic nenapíše. Prosím, lidi, já chci nějaký feedback. Kritiku sice nesnáším dobře, ale chápu ji a vyžaduji ji.
Jakmile budete mít jakoukoli připomínku, třeba co jsem napsala špatně a co jsem mohla napsat jinak, popřípadně u kreslení co se mi nepovedlo a jak to mám příště vylepšit, napište mi to.
Už na to kašlu. Obdivuji vás, jestli jste si něco z toho přečetli. A už raději končím. Mějte se špatně.
 


chapter 3.

3. srpna 2013 v 12:32
Umm, ahoj.
Je to nezvyk. Najednou ti říkat v jednotném čísle a nevykat.
Fajn, ale... Jsem zpět. A jdu znovu psát. Takže... Staň se někým jiným!

Probudila jsem se a zvedla z postele. Došla jsem k oknu a koukla se ven. Pořád je tam sníh. Proč...
Sníh je moje zkáza. Chci teplo. Chci moře. Chci prázdniny. A vypadá to, že se mi to nehodlá splnit. A to už by mělo být jaro.
Promnula jsem si oči. Právě jsem spala, neponocovala jsem, a stejně si připadám nevyspale. Nevadí, snad se to v průběhu dne změní.
Došla jsem do koupelny a sepnula si mé kratší, ale hezké zlatavé vlasy do drdolu. Svlékla jsem se, oblékla si plavky, vlezla jsem do vany a začala si napouštět vodu. Když už nemůžu jít k moři, alespoň toto mi bude sloužit jako náhražka. Hodí se, mít velkou vanu. Hmm... Autore, mohla bys to moje koupání přeskočit? Je to trochu trapné. A navíc by se tu čtenář unudil k smrti (jestli se to tedy už neděje).
Vylezla jsem z vany, sundala si plavky a začala se utírat ručníkem. Po důkladném osušení jsem si navlékla jiný pár plavek. K čemu potřebuji spodní prádlo, když mám plavky?
Po důkladném zvážení jsem si přes ně oblékla i šaty. Nosila jsem je vždy, kdy jsem mohla. Měla jsem je ráda. Byly takové... No... Hezké. Byly hrozně lehoučké, až téměř průsvitné. A byly žlutobílé, žádné tmavé a ošklivé barvy.
Vešla jsem do mého pokoje a vytáhla mobil. 4 nové zprávy. Uh-huh, kdo mi píše?
...
Operátor.
Forever alone.
Ale jedna normální zpráva tu je.
Od Yume? Teehe. Je divná. Ale mám jí ráda. Tedy... Kolem mě se ani divně nechová. Ale... Kolem určitých lidí je dost strašidelná...
"Ahoj. Půjdeš ven? Nudím se."
Zase musí psát SMS takhle... Formálně. (Autorka: To není formálnost. Urážíš grammar nazi. Je to jen dodržování češtiny.)
Ale nevadí. Taky jsem se začínala nudit, tak proč nejít.
"fajn, klidne! ')) v"
Zamyslela jsem se. Kolik že to vlastně je? Došla jsem do obýváku a podívala se na digitální hodiny na stole. ... Ano, nerozpoznám čas z normálních hodin, stačí? Bylo 10:42. Dopsala jsem zprávu.
"fajn, klidne! ')) v jedenact u kaminku" (Autorka: Chtěla jsem použít typ názvů, jaký opravdu lidé, jako je tato postava používají, tak jsem vzala něco, co opravdu existuje, ale bohužel toho moc neznám. "Kamínky" je hřiště.)
Podívala jsem se na šaty. Má cenu si převlékat plavky? Asi ne. A tyto šaty taky pořád nosím, tak proč ne.
Překontrolovala jsem si drdol a nazula si boty. Dobře, můžu jít. Počkat- Kde mám klíče.
Na věšáku? Ne. Na skříni? Ne. V šuplíku? Ne. Pod postelí? Ne. Na lustru? Ano.
Počkat, jak se tam dostaly? Nebo ne, radši to nebudu řešit. Vyskočila jsem si pro klíče a vyrazila z domu.

Ah, první část dopsána. Toto bude dlouhé. Buď rád.
A mimochodem, pořád si nejsem jistá jednou věcí. Mám ti motat hlavu novýma postavama, nebo dokončit ty, o kterých jsem se už zmínila?...
Nemám tušení. Ale jdu vám trochu udělat jasno.

Probudila jsem se. Deku jsem měla odkopanou. Zamžourala jsem a rozhlédla jsem se kolem sebe. Ani nevím, proč. ... Fajn.
Vyskočila jsem (literally) z postele a... Přepadla jsem na záda. Au. Tohle radši už nebudu dělat.
Zvedla jsem se ze země a rozeběhla jsem se k notebooku. Zapnula jsem ho a netrpělivě čekala, až se načte.
Konečně. Zadala jsem heslo a po krátkém načítání se zobrazila plocha. Sama jsem si tu tapetu vytvořila. Hmm... Asi moc dobrá nebyla... Byly to jen poskládané obrázky koťátek... Z Malování...
Ale líbí se mi! To je to hlavní.
Otevřela jsem si Chrome a pustila Facebook. Ve vteřině to bylo načetlé. Pche, jak může někdo vůbec používat Internet Explorer?
Měla jsem dvě nové zprávy a jedno upozornění. Yay, někdo mě potřebuje. Nejdříve jsem otevřela upozornění.
FarmVille?
Ne. Odmítám a blokuji osobu. ... Kdeže se to vlastně blokuje? Tak na to "blokování" kašlu. Jdu si přečíst ty zprávy. První...
Taková ta zpráva typu "jestli si to čteš, o půlnoci zemřeš"? Ne. Nebudu nic odepisovat. Ráda bych si tu osobu zablokovala, ale nevím jak...
Druhá zpráva byla od Mari.
"Ahoj :) Jak se máš :)?"
Hmm... Co mám odepsat? A byla vůbec online? Uhh... Ano, byla. Fajn. Něco prostě odepíšu.
"ahoj c: jo, celkem to jde. a ty?"
Za asi minutu odepsala. Hmm. Docela rychle.
"Znuděně :( Asi to zní divně, ale chybí mi to tvoje tahání mě všude kam chceš o.O"
"ha, fakt?? :D to bylo milé! :))"
"A co děláš :)?"
"nějak nic, nudím se :D ty?"
"Taky nic :( Půjdeš ven :)?"
Hmm. Prohrábla jsem si své bílé vlasy. Nudím se, nemám co dělat, venku je hezky... Proč ne?
"fajn :D kdy?"
"Třeba hned teď :) A místo bych navrhla... Nevím :( Tak třeba před tvým barákem a někam si zajdem :)"
"ok :3"
Zvedla jsem se ze židle, upravila si zářivě modré šaty, stejné barvy, jako jsou moje oči a navlékla jsem si takový ten... No návlek na ruku. Černo-modrej. Černá s modrou vypadají hezky. Popadla klíče a vyšla ven.

Oh, tato kapitola vážně byla dlouhá. A zabrala mi dost času. Ale stálo to za to.
Umm, tak se měj. Znovu odcházím. A jdu psát další kapitolu.

chapter 2.

3. srpna 2013 v 10:03
Jsem naštvaná. Právě se mi vymazala celá tato kapitola a musím jí psát znovu. A už nebude dobrá. Tím jsem si téměř jistá.

Vítejte zpět.
...
A už vás znovu nepoznávám. Pfft. Znovu se staňte někým jiným!

Probudila jsem se. Tedy, vlastně neprobudila. Nešla jsem ani spát. Chodit-spát-brzo je pro malé holčičky. Pfft.
...
A-Ale NE-
Sakra. Znovu mě zabili. Ne doopravdy. Ve hře. Kolikrát jsem to už umřela? Hmm... Oběti být musí. A taky musím expit. Jednou v této hře budu nejlepší. Tím jsem si jistá.
Zatím to hraju jen dva dny. Jsem na levelu 32. Hmm... Málo. Ta hra je těžší, než jsem čekala. Budu se muset více snažit.
Ostatní hry mi jdou lépe, pfft... Čím to je... Nevím, prostě musím se znovu vrátit ke hraní.
Začala jsem mačkat klávesy W, A, S, D a znovu hrát.
Když jsem zrovna porážela jednoho bosse, zapípal mi mobil. Kdo mě může rušit o půlnoci? Napadá mě jedině tak Audra nebo Kuro. Nikdo jiný není dostatečně šílený.
Rychle jsem dohrála bosse (byl dost lehký, oproti samotné hře.) a dala si afk.
Vzala jsem mobil a koukla jsem se na zprávu.
"ahoj jak se mas?"
Fajn, tak to bude Kuro. Audra cpe všude smajlíky, nemůže to být ona. Dala jsem se do odepisování.
"ahoj, celkem to ujde :D jen jsem trochu unavená =.= co ty?"
A, odeslat. Znovu jsem rozehrála hru.

Fajn, znovu jste mě nechali rozepsat kousek, aniž byste mi zabili postavu.
A teď máte jméno jedné postavy, jste šťastní?
A víte co, já na vás kašlu.
Jdu tu první postavu oživit.
A teď buďte první postava!

Probudil jsem se. Kolem bylo až nápadné světlo. Málokdy se budím, když je ještě světlo. Něco bude špatně.
Ale nikde kolem nic není. Hmm. Divné.
(Poznámka autorky: Cihla je pryč a rozbité okno není. Někdy je docela výhoda, umět udělat v příběhu, co chci.)
Zvedl jsem se a-
Tak nic. Někdo zazvonil. Koho to ke mně čerti nesou... Ano. Rád používám takovéto... Nevím, jak se tomu říká.
"Už jdu!" zavolal jsem a došel jsem ke dveřím. Otevřel jsem se. Za nima stála drobná, snědá dívka s bílýma vlasama-
NE
PROSÍM NE
CO JSEM KOMU UDĚLAL
"Ahoj Ezio!" Kdyby mohla, tak by do toho přidala kupu smajlíků.
"... Ahoj...", zamumlal jsem na odpověď.
"Jak se máš?"
"Měl jsem se dobře, dokud jsi nepřišla..."
"Pfft! Fajn, tak jak chceš. Odcházím." Otočila se na podpatku. Tedy, jen obrazně. Aktuálně podpatek neměla.
A odešla.
ANO!
Dneska je úžasný den. Je to poprvé, co se mi jí povedlo zbavit, aniž by mě nezačala tahat za ocas nebo tak něco.
...
Ne, ty prase. Nemyslím tento ocas. Mám ocas... Jako... Ocas. Psí. Co by na tom mělo být divného?
Oh, ano, a mám i uši. Máš snad nějaký problém? Ne? Fajn.
Ale teď mám trochu jiný problém... Začínám se nudit...
Achjo.

Konečně jsem to dopsala. A... Fajn. Děkuji. Teď jste mi ho už nezabili.
A mimochodem, můžu vám tykat? A říkat vám... Jak to říct... Jako kdybyste byli jedna osoba? Ano? Yay. No nic. Budu pokračovat... Příště.



Kam pokračovat?

chapter 1.

3. srpna 2013 v 0:08
Kdo jste?
...
Kdo jste, ptám se vás?
Neznám vás.
Buďte někdo jiný!
Ne, pořád vás neznám.
Buďte někdo, koho znám!

Právě jsem se probudil. Nemá cenu otevírat oči. Vždy je lepší ještě chvíli ležet a pak jít čelet těm hnusným tvorům, co si říkají "lidé". Kdybych právě mluvil, tak bych to slovo pronesl s odporem. Ale já nemluvím.
A vlastně, musím uznat, že jsem sám člověk. Hmm... Bohužel. Ale nevadí. Snad to nějak zvládnu. Ale... O čem že to mám vlastně přemýšlet? Tohle je hnusné. Je to poprvé, co nemám nad čím přemýšlet, když ležím. Kašlu na přemýšlení. Jdu se zvednout z postele. Stejně už je asi pozdě.
Pomalým krokem jsem vešel do koupelny a podíval se do zrcadla. ... Moje vlasy. Ne. To bude hrozné rozčesávat. Proč si jen nechávám delší vlasy. Proč. Mé ubohé zrzavé hnusné vlasy. Proč se mi jen každou noc dělají ve vlasech uzly.
...
To jsem myslel obrazně. Samozřejmě se mi žádné uzly nedělají. A jestli jsi to nepochopil/a, tak si o tobě začínám myslet něco dost špatného.
Začal jsem dělat ... Jak se to vůbec nazývá? Prostě mytí zubů a podobné věci. Ne, že by mě to někdy bavilo. Bylo to zbytečné. Mohl jsem celý den prosedět doma a nikomu by to nevadilo.
Ne, vlastně nemohl. Pořád je tu můj "brácha". Znovu, kdybych mluvil, tak bych to slovo vyslovil s odporem. Nechápu, proč jen já musím mít jako bráchu takového kreténa. Je o pět let starší než já a chová se jak malé děcko.
Fajn. Už bych se fakt měl dohrabat k tomu, abych si vyčistil zuby. Nebo... Neřekl jsem předtím "umýt zuby"? Mám špatný pocit, že ano. T-To jsi určitě udělal ty. Pffft. Ano. Vlezl jsi mi do mozku (neberte si to doopravdy) a upravil jsi jednu mojí náhodnou myšlenku, aby zněla divně.
Ale teď už bych se vážně měl dostat k čištění (ano, čištění) zubů. Vzít si kartáček. Vzít pastu. Dát pastu na kartáček. Nuuuda. Autore, jdi tuto část přeskočit. Nebo se na to čtenář vykašle.
Fajn. Hotovo. Jsem osprchovaný, mám vyčištěné (nezapomínám na to. VYČIŠTĚNÉ.) zuby... Tedy, alespoň doufám. Zbývá poslední věc. Převléknout se.
Jak jsem si začal svlékat pyžamo, z okna přiletěla cihla a trefila mě do hlavy. Umřel jsem.
Nevýhoda nechávání otevřených dveří do koupelny.

Proč jste se museli stát zrovna tímto charakterem? Už první charakter je mrkev!
... Typo.
Chtěla jsem napsat mrtev.
A měl být druhý nejhlavnější... Hmm... Nevadí. Stejně to upravím.
A teď se znovu staňte někým jiným!

Probudila jsem se. Tedy, alespoň doufám...
Malátně jsem se zvedla z postele. Co mám dělat? Poraď mi něco, hlase v mé hlavě...
Vyčistit si zuby? Hmm... Nechce se mi.
Osprchovat se? Ráno se nesprchuji. Nechce se mi.
Převléknout se? Já už spím v tom, co obvykle nosím. A navíc, převlékat se mi nechce.
Nevím, co mám dělat...
Pomalu jsem se došinula k oknu. Venku bylo zataženo. Pršelo. Znovu je tak chladno...
Ideální počasí na to, jít ven.
Natáhla jsem si pandí kapuci přes obličej. Hehe. Tyto chvíle jsou mi nejmilejší. Nikdo mě takto nepozná a můžu být sama.
Mé samotné chvilky jsou mé šťastné chvilky. Je příjemné, být šťastná.
Výtahem jsem sjížděla dolu. Jelo to hrozně pomalu. Hmm... To lidé vážně nedokáží vymyslet nic lepšího?
Konečně ten ošklivý, pomalý stroj dojel dolu. Rychle jsem vypadla ze dveří, s kapucou přetaženou přes oči a začala běžet... Nevím kam. Aah. Jsem hloupá. Nepamatuji si, odkud jsem přišla. Hmm... Snad to nějak najdu.
Ale byla jsem sama. Pomalu jsem si stáhla kapuci dolu a nechala jsem déšt dopadat na mé hnědé vlasy. Byl to příjemný pocit. Nechápu, proč lidé pořád nosí deštníky.
Takhle jsem prostála asi půl hodiny. Kvalitně strávený čas. To nebyla ironie.
Venku byla tma. Možná to nebylo půl hodiny...? Odhady mi nikdy nešly.
Vytáhla jsem můj mobil. Byl docela starý, ale dal se používat. Nula zpráv? Aww. Škoda. Začala jsem psát SMS mé nejlepší kamarádce. Škoda, že bydlela tak daleko...
ahoj jak se mas?
Aaa... Odeslat. Odeslalo se to? Uhh... Doufám, že jo. Nikdy jsem s elektronikou nebyla příliš zkušená. Moje rodina je chudá a ani ten mobil mi nechtěli povolit.
Asi by bylo na čase se vrátit domů... Tma už byla dost velká... Ale mě se nechce. Hmm. Asi budu muset.
Uklidila jsem mobil do kapsy, nasadila si kapuci a rozběhla se domů.

Ah, děkuji vám! Nechali jste mě dopsat první kapitolu, aniž byste někoho opět zabili. To je dobré! To je velmi dobré. Teď už na chvíli zase můžete být sami sebou. Odcházím.


Kam pokračovat?

Kam dál