chapter 1.

3. srpna 2013 v 0:08
Kdo jste?
...
Kdo jste, ptám se vás?
Neznám vás.
Buďte někdo jiný!
Ne, pořád vás neznám.
Buďte někdo, koho znám!

Právě jsem se probudil. Nemá cenu otevírat oči. Vždy je lepší ještě chvíli ležet a pak jít čelet těm hnusným tvorům, co si říkají "lidé". Kdybych právě mluvil, tak bych to slovo pronesl s odporem. Ale já nemluvím.
A vlastně, musím uznat, že jsem sám člověk. Hmm... Bohužel. Ale nevadí. Snad to nějak zvládnu. Ale... O čem že to mám vlastně přemýšlet? Tohle je hnusné. Je to poprvé, co nemám nad čím přemýšlet, když ležím. Kašlu na přemýšlení. Jdu se zvednout z postele. Stejně už je asi pozdě.
Pomalým krokem jsem vešel do koupelny a podíval se do zrcadla. ... Moje vlasy. Ne. To bude hrozné rozčesávat. Proč si jen nechávám delší vlasy. Proč. Mé ubohé zrzavé hnusné vlasy. Proč se mi jen každou noc dělají ve vlasech uzly.
...
To jsem myslel obrazně. Samozřejmě se mi žádné uzly nedělají. A jestli jsi to nepochopil/a, tak si o tobě začínám myslet něco dost špatného.
Začal jsem dělat ... Jak se to vůbec nazývá? Prostě mytí zubů a podobné věci. Ne, že by mě to někdy bavilo. Bylo to zbytečné. Mohl jsem celý den prosedět doma a nikomu by to nevadilo.
Ne, vlastně nemohl. Pořád je tu můj "brácha". Znovu, kdybych mluvil, tak bych to slovo vyslovil s odporem. Nechápu, proč jen já musím mít jako bráchu takového kreténa. Je o pět let starší než já a chová se jak malé děcko.
Fajn. Už bych se fakt měl dohrabat k tomu, abych si vyčistil zuby. Nebo... Neřekl jsem předtím "umýt zuby"? Mám špatný pocit, že ano. T-To jsi určitě udělal ty. Pffft. Ano. Vlezl jsi mi do mozku (neberte si to doopravdy) a upravil jsi jednu mojí náhodnou myšlenku, aby zněla divně.
Ale teď už bych se vážně měl dostat k čištění (ano, čištění) zubů. Vzít si kartáček. Vzít pastu. Dát pastu na kartáček. Nuuuda. Autore, jdi tuto část přeskočit. Nebo se na to čtenář vykašle.
Fajn. Hotovo. Jsem osprchovaný, mám vyčištěné (nezapomínám na to. VYČIŠTĚNÉ.) zuby... Tedy, alespoň doufám. Zbývá poslední věc. Převléknout se.
Jak jsem si začal svlékat pyžamo, z okna přiletěla cihla a trefila mě do hlavy. Umřel jsem.
Nevýhoda nechávání otevřených dveří do koupelny.

Proč jste se museli stát zrovna tímto charakterem? Už první charakter je mrkev!
... Typo.
Chtěla jsem napsat mrtev.
A měl být druhý nejhlavnější... Hmm... Nevadí. Stejně to upravím.
A teď se znovu staňte někým jiným!

Probudila jsem se. Tedy, alespoň doufám...
Malátně jsem se zvedla z postele. Co mám dělat? Poraď mi něco, hlase v mé hlavě...
Vyčistit si zuby? Hmm... Nechce se mi.
Osprchovat se? Ráno se nesprchuji. Nechce se mi.
Převléknout se? Já už spím v tom, co obvykle nosím. A navíc, převlékat se mi nechce.
Nevím, co mám dělat...
Pomalu jsem se došinula k oknu. Venku bylo zataženo. Pršelo. Znovu je tak chladno...
Ideální počasí na to, jít ven.
Natáhla jsem si pandí kapuci přes obličej. Hehe. Tyto chvíle jsou mi nejmilejší. Nikdo mě takto nepozná a můžu být sama.
Mé samotné chvilky jsou mé šťastné chvilky. Je příjemné, být šťastná.
Výtahem jsem sjížděla dolu. Jelo to hrozně pomalu. Hmm... To lidé vážně nedokáží vymyslet nic lepšího?
Konečně ten ošklivý, pomalý stroj dojel dolu. Rychle jsem vypadla ze dveří, s kapucou přetaženou přes oči a začala běžet... Nevím kam. Aah. Jsem hloupá. Nepamatuji si, odkud jsem přišla. Hmm... Snad to nějak najdu.
Ale byla jsem sama. Pomalu jsem si stáhla kapuci dolu a nechala jsem déšt dopadat na mé hnědé vlasy. Byl to příjemný pocit. Nechápu, proč lidé pořád nosí deštníky.
Takhle jsem prostála asi půl hodiny. Kvalitně strávený čas. To nebyla ironie.
Venku byla tma. Možná to nebylo půl hodiny...? Odhady mi nikdy nešly.
Vytáhla jsem můj mobil. Byl docela starý, ale dal se používat. Nula zpráv? Aww. Škoda. Začala jsem psát SMS mé nejlepší kamarádce. Škoda, že bydlela tak daleko...
ahoj jak se mas?
Aaa... Odeslat. Odeslalo se to? Uhh... Doufám, že jo. Nikdy jsem s elektronikou nebyla příliš zkušená. Moje rodina je chudá a ani ten mobil mi nechtěli povolit.
Asi by bylo na čase se vrátit domů... Tma už byla dost velká... Ale mě se nechce. Hmm. Asi budu muset.
Uklidila jsem mobil do kapsy, nasadila si kapuci a rozběhla se domů.

Ah, děkuji vám! Nechali jste mě dopsat první kapitolu, aniž byste někoho opět zabili. To je dobré! To je velmi dobré. Teď už na chvíli zase můžete být sami sebou. Odcházím.


Kam pokračovat?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Toni | 11. srpna 2013 v 3:54 | Reagovat

Je to hrozně fajn :3 Jak už víš, je to hodně originální a, no vždyť můj názor znáš, píšu hlavně, abys věděla, že sem to četla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama