chapter 4.

3. srpna 2013 v 21:13
Tak, znovu vítej. Nějak doufám, že se ten příběh už pomalu začne rozvíjet. I když... Můžu vůbec začít příběh bez toho, abyste znali všechny postavy? ... MŮŽU.
A upozorňuji. Toto je minulost.

Probudila jsem se. Zamžourala očima a sedla si na postel.
Byla ještě tma. Dobře, to znamená, že jsem se nevzbudila moc pozdě.
Vstala jsem a následně jsem zkontrolovala, jestli mi něco nestraší pod postelí... Nic. Zahihňala jsem se. Už se mě naučili nechat na pokoji? To je dobře.
Můj pohled sklouzl na několik nožů, položených na stole a zastrčených v pouzdře. Hehe. Moje nožíky... Jen škoda, že zatím neucítily, jak krásný pocit je, když se zabodnou do těla...
Konečně jsem přestala věnovat pozornost nožům a zaměřila se na mojí krásnou zeď vyzdobenou fotkama... Jeho. Dala jsem tam jen ty nejhezčí. Bylo to těžké vybírání...
Pomalu jsem se naklonila a políbila jednu fotku na zdi. Byl tak dokonalý... Jeho rudé vlasy... Smaragdové oči... Kéž by tu teď se mnou byl...
Odstoupila jsem od zdi, vzala si pouzdro s nožema, naposledy se podívala na moji dokonalou zeď a s chichotem vyběhla z domu. Konečně nastal ten den, kdy k němu poprvé promluvím...

Po asi dvaceti minutách běžení jsem ho konečně zahlédla. Ale... S kým to tam mluv-? Co? ... Někdo... Ho našel dříve, než jsem sem stačila doběhnout? ... Proč... PROČ?
Automaticky jsem vytáhla jeden nůž a hodila ho po té krávě, se kterou mluvil. Těsně ji minul...
Tse. Nenechám takovou kurvu, jako je ona, vyplýtvat moje drahocenné nože... Nenechám... Ale někdy se jí pomstím... To slibuji...
Utekla jsem do tmy. Ah, proč se toto jen stalo. Právě jsem mohla být s ním. Mohla bych ho mít pro sebe... Jen pro sebe...
Zastavila jsem a popadala dech. Po chvíli jsem se začala smát.
Umře. Jsem si tím jistá.

Oh, původně Yume takováto neměla být. Ale komu to vadí? Mě se takhle více líbí.
Jdu pokračovat. Vypadá to, že celá tato kapitola bude z minulosti.

Probudil jsem se. Je tma. ... Kde to vlastně jsem?
Ležím na zemi. Mám promočené oblečení. Ne- Oh, tak není jen promočené. Je i od bláta. Kde to proboha jsem?
Sklopil jsem uši. Co mám dělat? Jak se mám odsud dostat?
Najednou však ke mě promluvil neznámý hlas.
"Heeeh? C-Co to je?!", znělo to spíše jako výkřik. Ženský hlas. Sedl jsem si a opatrně pohlédl nahoru. Byla to dívka, mohlo jí být tak patnáct. První, co mě na ní zaujalo, byl kontrast mezi jejíma vlasama a pletí. Pleť byla snědá, oproti čistě bílým, zacuchaným a celkem krátkým vlasům. Její světle modré oči byly jasné, v té tmě to vypadalo, že téměř svítily. To samé by se dalo říct o jejích šatech sytě modré barvy. Na levé ruce měla návlek, který bych spíše přiřadil k nějaké gothičce. Obecně celým vzhledem působila zvláštně a kdybych ji jen tak viděl na ulici, rozhodně bych se za ní otočil.
Mezitím, co jsem si ji prohlížel, se stihla dát dopořádku.
"E-Eh... Kdo jsi?" I když se to snažila skrývat, z jejího hlasu byla znát vyděšenost.
"No... Jmenuji se Ezio... A... Jaký typ odpovědi bys požadovala?"
"A-Asi tenhle. ... Já se jmenuju Audra. No a... Co tady děláš?"
"Vlastně... Sám nevím. Prostě jsem se tu nějak objevil... Nikoho tu neznám a nevím kam mám jít... Pomohla bys mi nějak?"
Chvíli měla prázdný výraz, nad něčím přemýšlela. Z ničeho nic mě chytla za ruku, zvedla ze země a odtáhla mě do domu, který by podle všeho měl být její.
"C-Co to děláš?" Tímto u mě trochu klesla. Chtěl jsem normální pomoc. Třeba říct, co bych teď měl dělat nebo kam bych měl jít.
"Beru tě domů! Nemůžu tě nechat na ulici. Můžeš... Emm... Být můj pes!"
"To... Si děláš srandu?"
"Ne! Myslím to smrtelně vážně."

Fajn, je to dopsáno... Tak nějak doufám, že tato kapitola byla zábavnější než to, co zatím mám. A pomalu se mi v hlavě začíná utvářet zápletka. Pomalu, ale jistě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama